Láska v začátcích

Láska v začátcích a strach z otevřeného srdce

Často se stává, že když se žena otevře muži, tím myslím její srdce, muž se stáhne do sebe. Co to dělá? Proč se to děje? Má v tom prsty strach.

Když se žena otevře, většinou to znamená, že s daným člověkem pak běžně sdílí své radosti a potěšení, ale také mluví otevřeně o svých potížích a trápení.

Lidé podvědomě ve chvíli, kdy se začne sdílet trápení začínají mít pocity strachu. Co když po mě bude něco chtít? Co jí mám na to říct? Dám jí pochopení, empatickou reakci, ale raději ať dál nekomunikuje.

Strach v nás zakořenila naše výchova. Naši milovaní rodiče nás posílali do školek a škol s vědomím, že pro nás dělají to nejlepší a že nás tím "připraví" na život.

Ale kdy začíná ten život? Když se osamostatním? To je ono? Na to mě asi připravovali. Takže třeba 19 let svého života lidé stráví tím, že se připravují na život.

Bláznivý co? Jakoby těch 19 let nežili. Celou dobu jim někdo říká, co mají dělat. Jak to mají dělat a co mají znát a co dělat nemají... A v závěru pak v dospělosti mají potíže sami se sebou, s láskou, s partnerem i v přátelství. Často končí s antidepresivy a v ústavech, nebo mají zdravotní potíže. Mají strach jít mezi lidi, mají strach z výšek, z toho a tamtoho. V tomhle věku a nejvíce v dětském se učíme, jak to v té naší společnosti chodí.

Jenže všechna ta vzdělávací zařízení jaksi nejsou až tak funkční. Sice si tam nasypeme nějaké ty informace o světě, o minulosti atd. Ale umíme řešit své niterní, pocitové situace? Školky a školy učí lásce k přírodě, k druhým lidem, k majetku. Ale učí sebe lásce? Nepamatuji se, že mě osobně by někdo ve škole řekl, nauč se vážit si sama sebe. Uděláš to takhle a takhle. Jsi důležitá. Miluj každý kousek svého těla. Jsi úžasný člověk plný krásných pocitů a můžeš toho využít.

Moje maminka mi až v dospělosti řekla, že učitelka kterou jsem měla za třídní na základní škole pověděla, ať už si mě nějak srovná. Že jsem hrozně přecitlivělá... Pamatuji se, jak mi nutila myšlenku toho, že bych mohla vykonávat povolání zdravotní sestry. Odpověděla jsem, že mi není dobře při pohledu na injekce a nemohoucí lidi. Neustoupila. Pořád tvrdila to samé.

A tahle paní, plná svých potlačených pocitů na mě měla mít vliv. Naštěstí moje maminka, citlivá osoba s obrovskou dávkou mateřské lásky stála při mně a nenechala si nic moc namluvit.

Proč jsem se nenaučila sebe lásce? Nikdo mi o ní nic neříkal. Slýchala jsem, že když se mi něco děje, tak je to bude dobrý. Nebreč. Nebreč, než se vdáš, tak se ti to zahojí. Nepamatuji se, že by mi můj tatínek řekl, že jsem krásná. Ne. Nikdy mi to neřekl. Asi důsledek jeho výchovy... Neříkám, že špatné výchovy. Prostě jen výchovy. Možná proto se s maminkou rozvedli.

Každý se bojí. Bojí se o sebe. O své soukromí, o své pocity. Co si myslí muži? Nevím přesně. Ale myslím si, cítím, že by to mohlo být tak nějak podobně: "Když se jí otevřu taky, začne se to stupňovat. Mám rád svůj dosavadní život. A s ní by byla změna. Nevím jaká změna. Nemám jistotu. Chci zůstat sám sebou. Ale s ní to půjde těžko..." Strach z nejistoty. Učí nás, abychom si vytvářeli jistoty.

Jistota je jen v tom, že nikdy nebude. Jistota v nejistotě. V tom jsem se naučila žít. A jiné jistoty ani nechci. Je to jako přelud. Mám ráda svou jistotu, že mám svůj dům. A že mě nemůže nikdo vyhodit. Protože mám syna... ale nemám jistotu, že nepřiletí ufo a nevezme si celou planetu Zemi. 

I s mým domem někam do tramtárie.

Nemám jistotu, že nepřijde příroda a nevezme si svou zem zpět ve stavu, v jakém kdysi bývala. Nemám jistotu, že nepřijde magor, který by mi dům zapálil... Ne, nemám.

Lidé se bojí o to své. Jsou naučení nesdílet své niterní bolesti, protože to v dětském věku bylo potlačeno. Necháváte své děti poplakat, když upadnou? Můžou vaše děti brečet? Nebo je hned utěšujete a chlácholíte. Pláč je zdravý.

Pro hnidopichy, nemyslím tím zoufalý, nevyslyšený křik dítěte. Myslím tím, když děťátko spadne a začne brečet: "Ty jsi spadl na zem. Bolí tě kolínko. Tak si pobreč, to pomůže. Jsem tu s tebou." myslím to takhle.

A co strach? Schováváte strach za něco? Když se vaše dítě bojí, bojíte se taky? Když má dítě strach, co mu řeknete? Potlačí se tím, že ho za něco "schováte" nebo vyměníte. Ale strach tam bude pořád. "Tati, já mám strach!" slyšíte od syna. "Neboj se, to zvládneš." Ano, tatínek tam je. Ale jeho slova strach utlačí v těle. Tatínka to taky tak učili a tak to dělá. Ale jen si představte svou strachovou situaci. A představte si, že vám někdo řekne, že to zvládnete. Jak vám je?

A teď si představte, znovu tu situaci a slova: "Jsem tady s tebou. Co by ti teď pomohlo? Můžu pro tebe něco udělat?" A najednou ten strach, který vám sedí nejspíš někde v břiše mizí. Uvolňuje se. Lidé se bojí všeho možného. Jsou na to naučení.

Sebe láska není nic špatného. Bez ní se nedá spokojeně žít. A můžete si klidně lakovat hovínko na růžovo. Prostě nebude vám dobře. Už jste se někomu otevřeli? Udělali jste to? Nechali jste ho, ať vás vyslechne? Komunikujete s tímto člověkem delší dobu? Odhalení a bez starostí, že se odvrátí? A nebo prostě jen odhalení?

Já osobně už nečekám. No, teď lžu jak když tiskne! Hahaaa. A směju se. Pracuji na sobě. A v hodně situacích nečekám. Očekávání se snažím eliminovat. Ale když očekávám, tak už se za to nelinčuju. Prostě to příjmu a je to. A žiju si dál. A je to úleva s tímhle žít. To mi věřte.

V sebelásce a harmonii. A jestli jsem tu proto, abych to lidem říkala, abych ukázala lidem, že když přijmete do svého života cizího člověka s láskou, můžete být opravdu šťastní, jsem tu. Zavolejte mi, nebo napište a můžeme si povídat o životě. Jen tak. Bez soudů, bez podmínek, ve společném toku energií.

Děkuji maminko a tatínku, že jste jací jste.

Krásný den všem.