V zajetí...

                             V zajetí své domácnosti!

No jistě, žádná domácnost mě nezajala! Ale já se tak po dlouhé měsíce ba i roky cítila.

Musíš mít doma krásně uklizeno. Musíš chodit do práce. Musíš vydělávat peníze. Musíš, musíš, musíš. Pcha!

Před lety jsem se dala dohromady s Vitalijem. A tam to začalo. Řekl mi, že mám doma nepořádek. Že jsem bordelář! Cože? Já? Pomyslela jsem si. V tu dobu jsem jezdila autem 40 km do práce brzy ráno a po poledni, nebo na večer zpět. Pracovala jsem jako učitelka v mateřské škole. Ví vůbec, co to je? Pracovat jako učitelka v mš? Doma jsem měla dva psy, z toho jeden byl nemocný. Vážně nemocný. Rozpadající se manželství, které trvalo čtyři měsíce a následně nové partnerství.

Dobrý blázinec hernajs!

Stres a děs. Všechny možné pocity se mlely jeden přes druhý. Ne moc vědomá jsem šla za svou intuicí, za tím, kam mě to táhlo.

Takže. Po absolvování kurzu metody Ruš a Kvantové cesty, jsem se rozhodla, že půjdu na živost a již nebudu učitelkou, protože systém, který děti nutí dělat to co jsem s nimi dělala se mi nelíbil. Rozhodla jsem se! Cítila jsem nový vítr, novou energii, radost a vzrůšo.

Ovšem, týden před tím, než jsem se chtěla vydat na živnostenský úřad jsem zjistila jednu zásadní skutečnost.

Jsem těhotná! Cože? Já? Jáááá??? Ten testíček je můj? Jako že přišla řada i na mě? V mých třiceti letech jsem otěhotněla. Po předchozím potratu to bylo něco krásného.

Takže já budu maminka. Říkala jsem si. Zalila mě obrovská vlna lásky. Neskutečné, překrásné, pravé lásky k celému světu. Milovala jsem stromy, na které jsem se podívala.

Bylo to jako v pohádce.

Po tom, co mi řekl Vitalij, že mám doma binec jsem se začala snažit víc uklízet. Dbát na čistotu, i když jsem si říkala, že zase taková příšernost to u mě doma není. Ono mít doma dva psy je taky dost bláznivé, když jeden fakt hodně moc moc nadělá, tím že je nemocný... víc to rozebírat nebudu.

Prostě jsem to začala měnit.

Když jsem přišla do jiného stavu, domluvili jsme se, že na žádnou brigádu chodit nebudu. Do zaměstnání by mě nevzali. Takže budu doma.

A v tu dobu to začalo. Pořád doma a co víc, bez peněz. Bez příjmu. Já, která jsem byla šťastná, jako vydělávající, nezávislá žena. Spadla jsem do pomyslné propasti. A výhled ven byl doslova nemožný. Začnu dělat terapie říkala jsem si. Jenže v této situaci jsem byla poprvé a nevěděla jsem moc kudy a kam. Vitalij začal být náročnější a náročnější. Snažila jsem se ze všech sil a pořád se mu něco nelíbilo. Nakonec jsem uvízla v myšlenkách, že jsem nicotná a musím na sobě pořád něco měnit, abych byla šťastná. Víc uklízej, víc dbej... o co? O všechno přeci!!!

Po narození našeho úžasného Samuelka to nebylo o moc lepší.

Unavená, vykulená z nových povinností, z nevyspání, z kojení! Bolelo mě to! Sakramensky.

"Maminko, už zase dělá kapříka." Tak tahle věta když zazněla z Vitalikových úst... šly na mě mdloby. A to opravdu nepřeháním. Hormony a bloky z dětství mi lítaly sem a tam a já byla ve vánici těchto skutečností. Měň hlavně sebe! Jen tak budeš šťastná a plná sil!

To jsou slova panečku. Ještě ty uvědomělé kecy na internetu...

UF! Před pár dny jsem to skončila. Proto o tom píšu. Je to pryč.

Samuelkovi je přes rok. Přibyli mi další dva členi domácnosti. Kočička Glorie a nalezenec kocour Boris. Další dvě starosti. Ale cítím se volně.

S hrůzou vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem celý den uklízela a stejně tady byl bordel! Unavená. Znechucená, ubrečená. Na dně. Bez peněz. Nevyspalá. Šla jsem po bytě a viděla jsem nepořádek všude. Neutřený prach na okně, nevysáto, všechno rozházené. Proč je ten stůl pořád plný věcí!!!??? Uf! Plakala jsem. Hodně. Chtěla jsem to tak moc mít krásné. A pak ty vyčítavé řeči od Vitalije.

Pocit, že mi vůbec nerozumí. Že mě nechápe. Proč to po mě chce? Tak naklizeno? Jak to mám udělat?

Byla mi nabídnuta pomoc. Od jeho maminky. Ale bez urážky, nechali byste si doma pomáhat od skoro sedmdesátileté paní? Já ne. Rozhodně ne. Byla by to jen přítěž pro mojí psychiku.

Naštěstí mě napadlo, požádat o pomoc mojí kamarádku. Nevadí mi nechat si pomoct. A ona potřebuje peníze. Budu jí platit z mateřské! Spásný nápad.

Domluvily jsme se a slovo dalo slovo. Přijela a dala asi dvě hlavní rady.

Vyhoď doma to, co ti nedělá radost. Podívala jsem se kolem. Najednou jsem viděla tolik věcí, které mě netěšily! Je to vůbec možné? No jasně!!! Uklízej doma hodinu denně. Dej si na určitou věc pět minut a uvidíš, jak ti to půjde. Nejvíc mi dala ta první rada.

Při další návštěvě mi pomohla vysát celý ten náš veliký byt a vytřela. Ze stolu mi dala všechny věci pryč. Dala je jen kolem. Na skříňku, na okno... ale mnohem líp se mi pak věci z těch míst dávaly pryč. A stůl, ta veliká plocha byla prázdná. Uklizená.

Přišla obrovská vlna klidu do mého nitra. Dřív jsem šla z místnosti do místnosti a pořád jsem něco nosila. Pobíhala jsem po bytě. Samíček tu byl a já kolem něho chodila a uklízela a říkala, počkej ještě tohle. Už to bude. Neboj, už se řítím! Fuj!!!

To Samíček mě donutil se na to vykašlat. Ten můj spěch, to šílenství, kdy jsem opravdu neměla klidu, je teď pryč. Chci se totiž věnovat jemu. Ne lítat kolem domácnosti a být ve stresu, že nebude to či ono. Že nenaplním očekávání. Očekávání. To je taky kapitola sama pro sebe. Já očekávám. Očekávám od tebe, že tu bude uklizeno, navařeno, že se postaráš o malého!!! OČEKÁVÁM! Očekávám od sebe, že to všechno zvládnu. Bezplenkovku a respektující komunikaci a k tomu všemu budu krásná. HAAAAA!!!

Jak pomýlená jsem byla. Nevadí! Zjistila jsem to a píšu. Píšu teď o uvolnění této očekávající energie. (Kočky jsou bláznivý stvoření. Právě mi Glorča spí na klíně a sjíždí jí zadek. Vůbec jí to nevadí! Jak to, že pořád spí? Přehodnocuji své rozhodnutí, že v příštím životě budu veverka. Chci být kočka!) Takže. Očekávání. Kašlu na to! Tím, že k nám začala chodit Bety, pomáhat NÁM, vzniklo zde mnohem krásnější prostředí. Není tu naklizeno. To zdaleka ne. Ale je to tu jiné. Hezčí. Taky tedy začaly mizet ty moji bubáci.

Binec ve špajzu, nesrovnaná Samíkova skříňka, příborník v kuchyni... Bude a už teď je to tu hezčí, praktičtější. A já jsem klidnější.

Nemám v sobě tenzi. Nemám. Ne, není tu. Opět se přesvědčuji. Dnes jsem uklízela taky. Ale pak jsem byla schopná přestat. Vitalij nemohl za to, jak se cítím. Jasně, někdy by kus taktu neškodilo! Ale ať řekl, co řekl o úklidu. Jen já můžu za to, jak se cítím. Jaká úleva!

Nevím, proč to tak je, že lidi padají do těch propastí. Ale jedno je jisté. Jde z nich vyjít ven. A často ta cesta vůbec nemusí být složitá.

Nestydím se za to říct, že mi Bety pomáhá s úklidem. Je to parádní! Navíc to tu mám mnohem víc ráda. A když přijede moje maminka na víkend, pomůže mi taky. Ta pomáhá už jen tím, že tu prostě je. Mám jí tak ráda. Cítím lásku a cítím jí nejen ke své rodině, ale konečně i ke svému domovu.

A přitom to nebylo tak těžké. Jen si prostě stát za svém a ochránit samu sebe. Říct si dost. Musíš jít jinou cestou.

Děkuji Bety. Děkuji maminko. Děkuji sobě a především děkuji Samuelkovi, že mě zastavil.