Životem jít po té správné cestě.

Když zjistíte kudy jít, chce se vám létat.

Zpověď

(snažím se)

Už pár dnů se chystám něco psát. Zase mě přemáhá cosi.

Není to cosi.

Je to vědomí, že jsem si nechávala ubližovat. Věděla jsem, že mi ubližuje a nechala jsem ho. Každodenní psychický teror. Strach, že už se blíží domů. A stejně jsem ho milovala? Bylo to vůbec milování. Tak si říkám, jestli to nebylo sebeobětování.

Otec děťátka, mého, jeho děťátka.

Takovou dobu jsem čekala na toho správného muže. A pak jsem podlehla lžím a přetvářce. A i teď mám pocit, že mám zdůvodnit proč to ten člověk dělal.

Zdůvodnit ale proč??? Proč bych se měla jakýmkoliv způsobem zastávat člověka, který po plánovaném nádherném porodu doma, jeho syna, chválil před známými práci porodní asistentky? To ona měla všechen jeho obdiv a nad její prací pěl ódy!

Člověk, který na mě tlačil v těhotenství po příchodu z nemocnice, kdy mě odvezla záchranka, dostala jsem se ze zánětu sama a s pomocí kamarádky kvantovou vlnou za víkend. Když jsem přijela domů, zateplovali nám stropy. Všude sádrokarton a on na mě spustil, co jsem to za ženskou, že neudržím doma pořádek!

A já si jen držela bříško a plakala.

Nehledě na to, že po porodu se začal chovat ještě hůř. Nátlaky, že není včas vyvařená lahvička, jak to vlastně držím tu lahvičku, že jí mám držet jinak, že laktační poradkyni nepotřebuji, bude to přeci stát peníze. Když za mnou přijede domů. A přitom já trpěla bolestmi! Já trpěla takovými bolestmi!!! Že i vánek, na nahá ňadra mě štípal a řezal.

Když jsem poprvé doslova utekla z domu, protože jsem potřebovala být chvíli sama, byly synovi už 4 měsíce. Spokojený hajal a já řekla, že jdu s pejskama ven.

Och! Najednou lehké tělo, byla jsem venku sama.

To jsem ale netušila, co bude, až přijdu domů. Sprcha, že jsem opustila dítě, co jsem to za matku, když nechám doma dítě... s otcem. Jak jsem si to mohla vůbec dovolit.

...

Když odešel, bylo po Vánocích. Mého milovaného pejska srazilo auto. Nikdy se mu nic nestalo a najednou... bum. A bylo to. Netušila jsem, jak se tam dostal.

Ale stalo se.

Rodina hodně daleko. Ale měla jsem Janičku. Kamarádku, která žije ve stejném městečku jako já. Dušičku, která mě těšila svou přítomností, světlo.

Rok a půl starý Samíček najednou doma neměl tátu. Šílený pro mě. Rozbila jsem rodinu. (to už mám přijato) Ale v tu dobu to bylo velice těžké.

Ovšem doma byl najednou klid a mír. Nikdo netlačil. Nikdo nekřičel. Nikdo nekritizoval, nikdo nezesměšňoval...

Domluva byla, můžeš ho vidět kdy budeš chtít.

To jsem ovšem netušila, že mi ho bude brát!!! Ano, doslova mi ho bral. Tak jsem to cítila. Ještě jsem ho kojila. Ach. Jak těžká doba to byla. A i v tom jsem se snažila najít to dobré, to hezké a radovat se ze života.

Nesměl si po ránu ani pohrát, když měl jít k tátovi. To bylo hned zle, hned bombardoval smskama, telefonáty.

A i přes to všechno, chci psát důvody, proč se tak chová?

A nějak ho jakoby zachraňovat?

Proč to moje já dělá?

Prosím vesmír, ať mi dá sílu jít dál, jít se zdravým rozumem a co možná největším klidem.

I když se mnou před naším synem mluví, jako bych byla nějaká onuce. Přivezu mu synka, aby ho viděl po školce, když pro něho není schopen dojet sám a on mi ve dveřích řekne "Zmiz, zmiz odsud. Nechci tě ani vidět." A syn v jeho náruči.

Jak tohle pobrat...

Snažím se přes rok a půl s tímto mužem komunikovat slušně, domlouvat se, ale je to házení hrachu na zeď.

Vždy na mě vyplivne to samé. "Já ti ukážu. Ty budeš šlapat jak hodinky ti říkám."

Jeho slova mě udivují.

Vždyť jsem mu dala syna. Ze svého lůna. Jak je vůbec možné, že se ke mně tak chová? Vzala jsem mu rodinu já, nebo si jí vzal on sám svým chováním ke mně.

Kdybych byla šťastná, neodcházím.

Neslyšel moje prosby, moje slova.

Vyrovnávám se s tím, že to já jsem dovolila, aby takový muž byl v mé přítomnosti. Aby takový muž byl otec děťátka, které přivedu na svět.

Nepoznala jsem tu přetvářku. Nejspíš o ní neví ani on sám. A nebo jo a opravdu mě využil. A vše zlé, co se mu vrací, bere jako neskutečnou křivdu.

Nevím co psát. Taková bolest, která z toho je.

Přijímám svou bolest z minulosti a propouštím jí dál.

Prochází mnou a nezadržuji jí v sobě.

Prochází mnou a už se nikdy nevrátí.

Vzdávám se role oběti.

Děkuji sobě, měla jsem sílu opustit zlé a jít dál do neznáma.

Krásné podzimní dny všem.