VOLBA, jaká je ta vaše?

Jsou čtyři hodiny ráno a já nemůžu už nějakou dobu spát. Venku je bouřka a lije jako z konve. Je krásný vzduch, něco přes deset stupňů a venku slyším zpívat ptáky. Byla jsem pustit pejsky na zahradu, protože Mouzík potřeboval... Mery jen seběhla schody a pak se zase rychle vrátila zpět a čekala na nás nahoře. Bojí se bouřky a nemá ráda takové počasí. Je nervozní a pobíhá sem a tam a kňourá víc, než kdy jindy.

I Boris, můj šedivý, mourovatý kocour vyběhl rychle na chodbu a dvířkama pro kočky vyrazil do světa. Když jsem ale otevřela dveře, rychle se zase vrátil zpět. Bylo to legrační.

Mám ještě jednu kočičku. Glorii. Vyběhla ven, udělala rychle potřebu a taky mazala po strmých, dřevěných schodech načervenalé barvy zase domů. Do tepla, do sucha, do bezpečí.

A teď tady sedím, jím sůšu a píšu si, protože se mi nechce do postele. Nevím, jak dlouho budu sedět, než mě zavolá můj syneček. Samuel. Nádherné jméno pro nádhernou bytost. On je moje potěšení a sledovat jak roste je pro mě požehnání.

V minulých dnech nás zase krapet potrápil jeho otec. Hlavně asi tedy mě. Stále je ublížený z rozchodu, stále se snaží ovlivňovat tím horším způsobem. Nátlaky, výhrůžky, dokonce výhrůžky fyzickým napadením.

Vytvoří si svojí pravdu, tak jako to ostatně děláme všichni a nechce slyšet tu opravdovou. To už všichni neděláme. Když chceme o něčem něco vědět, většinou se zeptáme toho, koho se to týká. On ne, začne hned vyhrožovat.

Jak to tedy v tom našem světě chodí? Už ani nevím. Ale pravdou je, že hrozil mlácením, fyzickou bolestí a víte co? Je teď doma se zlomenou nohou. Nejspíš mu vesmír dal to, co chtěl. Dal mu to, nad čím on ztrácel svůj životní čas.

Od té doby, kdy jsem byla na kurzu Access Bars se mi život hodně mění. Jistě, život se mění stále. Stále je co řešit a domlouvat, stále více poznáváme sami sebe a lidi kolem, situace a tak nějak ten život.

Já teď poznávám hodně samu sebe a zjišťuji jaké to je, říkat co chci a taky hlavně to, co nechci. Začalo to v mém vztahu k muži, který se mnou žije.

Chtěla jsem mu říct o něčem, co mi vadí. Ale měla jsem strach. Strach z jeho reakce. Nechtěla jsem slyšet uražená slova, dívat se na obličej, který je otrávený, nebo uražený, nebo a to nejvíc, aby si to bral nějak hodně osobně. Chtěla jsem jen vyjádřit, že mám své já a moje tělo je moje a to, že spolu žijeme neznamená, že mě může kdykoliv zastavit a objímat, líbat, hladit.

Nevěděl, že mi to vadí. Jsem rozhodnutá někam jít, třeba odnést prádlo a on to udělal. Zastavil mě a objímal. Začala jsem to vnímat tak, jakoby se mě zmocňoval. Bylo to moc často. Ošívání a naznačování ho rozladilo. To jsem nechtěla.

Chtěla jsem jen mít svůj prostor pro sebe.

Říkáte si o svůj prostor pro sebe? Já už ano. Včera jsem mu to všechno řekla. Sice mi vlastně pak ukápla slza, ale to bylo dobře. Řekla jsem mu to, jak to vnímám a že bych nerada, aby si to bral osobně... Vypadalo to, že to pochopil.

Byla to moje volba. Říct to. Po několika letech, kdy jsem prožívala psychické domácí násilí, je to opravdový pokrok toto ze sebe dostat.

Po zkušenostech, jako je domácí násilí je těžké říkat, co chcete a co nechcete. I když je partner chápavý a vnímavý. Dokonce i když partner ví, co je to vydírání od bývalé ženy. Stejně je to těžké uvědomit si, co děláte a co vás v životě netěší a pak to měnit. Snažím se to dělat s lehkostí a často to i jde. Ale někdy je to těžké. Moc.

Potom, co zjišťuji, že jsem opravdu zažila domácí násilí, po tom, co se s tím nějak rovnám, (tak a teď píšu poslepu protože mi na klín přišla Glorča - bílo rezavá princezna a přilehla mi ruku ta trubka. Kočky jsou srandovní. Prostě se přijde mazlit a tak toho docílí, protože to chce! Směju se. Naprdí se na klín, ať máte v ruce, nebo dokonce na tom klíně cokoliv.)

Tak tedy, rovnám to v sobě. Tím, že čtu články o domácím násilí a přemítám si situace, které jsem prožívala. Jak je dobře, jsem tak ráda, že jsem to změnila. Však jsem měla volbu.

V posledním roce a půl, mám opravdu jak se říká hluboko do kapsy. Ano. Mám vybílený účet, jsem ráda, že máme co jíst. A teď probíhá smíření se situací. Ano. Je to tak. Nechávám to teď plynout, nejsem rozčilená, lítostivá, odevzdaná zoufalství, jen sedím a pozoruji v sobě pocity a víte co? Je to i docela úleva. Mám vybílený účet a hotovost žádnou. Ano.

Smíření a uvolnění proběhlo. To je ale dobře, že to tak je. Je to šance změnit své úhly pohledu na bohatství, na finanční hojnost, je to šance provést novou volbu.

Proto jí právě teď provádím. Jak by se to mohlo ještě zlepšit?

Tato věta mi pomáhá. Ptát se, jak by se to mohlo ještě zlepšit? A jak by se to vesmíre, mohlo ještě zlepšit?

Neodpovídám si, moje racionální myšlení je vypnuté a je to úleva. Prostě se jen zeptat. Volím neodpovídat a nechat to na vesmíru, na tvořivé energii, kterou přináší moje otázka.

Cítím, jak se uvnitř sebe měním a poznávám se. Už vím, co mi nedělá dobře a tak nějak vím, co s tím dělat. Volím mluvení. Budu mluvit o svých trápeních o svých niterních věcech, které jsou uložené hluboko ve mně. Vyplouvají na povrch a protože o tom promluvím, často zmizí, nebo jen proplují.

Nedávno jsem měla strach ze situace, která mě tížila dlouhou dobu. Nechci o ní psát podrobně. Ale týkalo se to mých blízkých lidí.

Těch, které mám opravdu ráda. A tak jsem se rozhodla. Zvolila jsem promluvit. Táhlo mě to k tomu a tak jsem se odvážila a zavolala jsem. Svojí obavu jsem prostě řekla a pak se z toho vyklubalo něco moc milého, hezkého, pěkné společné chvíle s nimi, s mým synem... Ten den jsme si pak hodně užili. Kdybych nepromluvila, zůstala bych doma a byl by den jiný. To jistě ano, ale třeba by nebyl plný takových hezkých zážitků, jako byl díky mé volbě zavolat, promluvit.

Včera mi řekl muž se kterým žiju, že nemůžu za to, že jsem zažívala domácí násilí. Stále se neztotožňuji s touto myšlenkou.

Můžu a nemůžu. Přivolala jsem si k sobě člověka, který mě trápil. Nechala jsem se trápit. To bylo to moje rozhodnutí. Pak jsem si tuto volbu změnila a trvalo ještě asi dva roky, než jsem to ukončila. Celý tenhle vztah byl důsledek toho, že jsem jako dítě zažívala několikaletou psychickou šikanu ve škole.

Tak dlouho jsem se potřebovala poznávat, abych to zvládla udělat. Život je krátký a dlouhý zároveň.

Už ani nevím o čem teď dál psát.

Tak tedy. Je to o volbách. Pokud nic nezměníme, nic se měnit nebude.

Já volím změnu. A jak to může být ještě lepší?

Děkuji za vesmír, který mi dává co chci. Uvědomění a volba je na mě.

Děkuji mému příteli, který mě vyslechne a můžu mu říct všechno, co ve mně leží.

Po pravdě úplně nevím, jestli to pobírá, ale ať je to jakkoliv, vyslechne.

Děkuji Jindřišce a Pavlovi, za to že jsou tak hodní. Objímám vás teď na dálku.

Děkuji mému synkovi, za to že mi dává sílu rozhodovat se podle toho, co mi opravdu dělá dobře.

Děkuji mým zvířátkům, kteří jsou se mnou v dobrém i zlém a nikdy si nesbalí tašku.

Děkuji mému bráchovi, že tu je. Prostě, myslím na tebe hodně často a to že jsi, mi dává pocit bezpečí a lásky, ať se děje co se děje.

A děkuji mamince. Jsi ta nejvíc nejlepší mamka na světě.

A veselá historka na závěr. Aspoň si myslím, že je to vtipné. Pro mě určitě.

Večer jsem v tichosti pokoje šeptala Samíčkovi, že ho mám moc ráda. Leželi jsme těstě u sebe a on mi na to odpověděl: Maminko, já tě miuju. (ještě neumí říkat L)

Rozplývala jsem se blahem. A pak to opakoval. A když to řekl asi po čtvrté, zarazila jsem se, rozplývání přestalo. "Cože Samíku? Co to povídáš???" zopakoval, co říkal. A já v domnění, že mi opakuje tu větičku, kdy mě miluje jsem se začala smát, protože sice to napoprvé řekl, ale pak celou dobu povídal "Maminko, já chci meloun." tuhle historku jen tak nezapomenu.

Krásné dny.