O lásce

O lásce a žárlivosti

Myšlenky mi nedají spát i když můj malý synek spinká. Po několika měsících konečně spím víc, protože nastal ten správný čas.

Odcházím tedy z ložnice a v hlavě mi jedou myšlenky o lásce. Tak bohulibý cit. Něco tak povznášejícího. Cítím jí když přijdu do lesa. Jsou tam prastaré stromy a žije si to tam jak chce. Je tam volnost a klid. Vnitřní klid. Les je jako láska. Uklidní každého člověka. Cítí se v něm každý dobře. Před lesem nás nemusí nikdo chránit. Zvěř se do něho uchyluje, aby se schovala před nebezpečím.

Někdo se ale v lese bojí. Někomu někdo řekl, že se v něm má bát. A nebo se někdy někde bál toho, co v lese je. Třeba když se smráká, tak se v lese můžeme bát. Čeho? Neznámých, neprobádaných zvuků. Tmy! Tma vlastně nic není. Ale v té tmě by mohlo něco být. Bubák! Nebo něco, co neznáme.

Ale les stojí klidně dál a nic nedělá. Je pořád klidný a pořád má tu stejnou energii. Někdo může říct, že v noci svou energii mění. Protože je noc. Ale les jí neztrácí. Jsou tam jen jiná zvířata. Vykukují sovy, které ve dne spaly...

Láska je něco, co vás povznese. Cítíte-li lásku, v hrudníku cítíte překrásný pocit blaha. Cítíte v těle jemné tetelení vibrující energie. U srdce se něco otevírá. To vy se otevíráte. Něčemu, někomu jinému, nebo sami sobě. Nedávno jsem viděla záznam povídání Járy Duška, Čtyři dohody. Mluvil o tom úplně stejně, stejně jak jsem to cítila já. A mě se ulevilo. Slyšela jsem ta slova také od někoho jiného. To je mi příjemné. Vědět, že někdo něco cítí stejně jako já. Že si rozumíme.

Sedím v obýváku a píšu. Kolem mě lítají dvě koťata. Hrají si a mají se rádi. Je to pěkné. Žijí teď a tady. Kéž by to uměli i lidé. Umíme to, ale dá to práci než se k tomu zase vrátíme.

Já tento stav zažívám často. Ale přeci jen, občas padám, ano píšu záměrně slovo "padám" do minulosti. A tam jsou různé věci. Přemýšlím o tom kdy jsem a jak jsem prožívala určité situace. Přemýšlím kde je příčina mých potíží. Jsem ráda, že to umím. Ale někdy je to vyčerpávající. Hlavně otázka "Proč?" Proč se vlastně tolik lidí neustále ptá na tuto otázku? A je vlastně věcná? Pomůže mi vždycky? Hodně se nás na to ptají, nebo ptali rodiče. Proč to děláš? Proč? "Já nevím." odpověď... Možná proto tolik lidí ve svém životě pořád žije tuto skutečnost. Že musí přijít na to PROČ se jim toto děje. Proč mě nemiluješ? Proč mě nemáš ráda? Proč se tak chováš? Proč, proč... sledování situací vědomě a pozorování problémů pomáhá na to zjistit proč se vám to děje. Ale lidé si zvykli a byli naučení na to spíš se zeptat a ptát se dokud jim někdo něco neodpoví. Odpovědi jsou ovšem pouze v nich samotných. Nemůže na to odpovídat někdo jiný. Musíme si to vypozorovat sami. A to dá práci.

Je žárlivost projev lásky? Tohle mi někdo řekl a mockrát jsem to i četla. Někdo někdy napíše nějaký canc na facebook a kdosi uzavřený sám sobě to sdílí a už to frčí. Další pravda na světě. Žárlivost je projev lásky. Nesmí se to přehánět, ale přeci dáváte druhému najevo, že o něho stojíte. Canc. Tohle napsal člověk. Byl ten člověk milovaný bezpodmínečně? Nikdy. Protože toto by pak nikdy nemohl říct.

Jen si to vemte. Když cítíte lásku, jak vám je? Představte si to. Jak vám je? Sedíte teď u počítače a čtete moje slova. Tak přestaňte, zavřete oči a na chvíli pociťte lásku. Jak vám je, když jí cítíte?

A teď si uvědomte, co dělá žárlivost. Je to tenze. Je to strach. Je to bolení u srdce, které přechází do břicha, rukou, hlavy, nohou. Vnitřnosti se kroutí nervozitou. "KDE JE?!" bla bla bla mozek jede "S kým tam je?" a otázky se hrnou. Nevíte to. "NEVÍM TO!" nervozita a tlak vám můžou vymáčknout mozek z hlavy!!! Máte strach. Ne o druhého. Ale o sebe. Protože by vám mohlo být ublíženo. A to si nepřejete. No kdo by si to taky přál. Žárlivost je hrubá. Dere vás na kousky. Musíte vzít třeba telefon a zavolat. A než to ta osoba zvedne, tlak ve vašem těle způsobuje nezkutečný zmatek a bolest. A když to ta osoba zvedne, tlak ovšem neustává. Začne výslech. A i když vás daná osoba ujistí, že je pro vás vše v pořádku, tak vám to stejně nestačí. Protože jste to neviděli na vlastní oči.

On vám totiž může lhát!

A pokud toto cítíte, zeptejte se sami sebe. Kdo vám jako dítěti takhle ublížil? Kdo vám lhal? Kdo dělal něco, co vás dohánělo k takovým pocitům, jako je žárlivost? Kdo vám nevěnoval pozornost? Odpovězte si sami. Protože tam a nikde jinde opravdové a pravdivé odpovědi neuvidíte. A jedině tam se to dá vyřešit. Je to práce. Někdy dost bolavá práce. A kdo opravdu nechce, tak to nikdy nevyřeší a nikdy se toho nezbaví.

A teď se zmyslete sami nad otázkou. Co projevuje žárlivost? Je projevem lásky?

Děkuji lidem kolem sebe, že mi otevírají oči a já následně tak i otevírám své srdce. Stále více lidem a hlavně jsem začala milovat sama sebe. Bez podmínek.

Už necítím toto: "Miluji se, protože jsem dokázala jít zpět do školy a udělala jsem maturitu! Miluji se, protože jsem se odstěhovala na hory a dokázala jsem si, že na to mám, žít tady a splnila jsem si svůj životní sen. Miluji se, protože jsem se JÁ SAMA naučila hrát na klavír, plavat, hrát fotbal, starat se o sebe sama, pomáhám lidem a zvířatům..."

Podmínek tři prdele. Nic! Nic takového už nemám. Miluji se, protože jsem. To je ale úleva.

Láska přináší do života radost a lehkost. A nepotřebujete, aby vás někdo miloval. Musíte milovat hlavně sami sebe. Pak tu lehkost budete cítit pořád. A i když někdy budete padat do minulosti a objeví se strach, přijetí sebe sama bez podmínek vám zase pomůže rychle z těch hlubin zpět. Toto psaní mi opět pomáhá, z jedné takové mikrohlubinky nahoru.

Haha :-) teď se směju. Je mi dobře a cítím se milovaně a v bezpečí.

Děkuji všem, kteří si čtete.

Děkuji sobě, že jsem se zvedla z postele a šla to napsat.

Děkuji svému okolí, které mi zrcadlí mé strachy a je to někdy těžké. Když to pak vyřeším sama v sobě, je mi zase líp než kdy před tím.

Děkuji mé fence Merynce, že je tu teď se mnou. (koťata jsem zavřela do kuchyně, dělaly bordel) :-D

Mějte se a milujte se.