Přetvářka

Proč to tak je? Proč se lidé přetvařují. Přetváří si obličej. Přetvoří se navenek. Přetváří si svojí tvář, vlastnosti... aby.

Aby se cítili lépe oni sami, aby se cítili lépe ostatní. Aby byla lepší situace, aby bylo lepší tam to, nebo tohle. Prostě něco. Aby to bylo lepší.

Ale řekněme si upřímně. Stojí o to někdo?? Stojíte o to, aby se ve vaší přítomnosti někdo přetvařoval? Aby neukázal pravé já?

Přetvářka bolí. Bolí to nejen člověka, který to dělá, ale bolí to i ostatní. Protože ve chvíli, kdy se člověk přetváří vzniká energie, která nemá moc vysoké hodnoty. Je to nízká energie, která stahuje člověka samotného do míst, kde není moc světla. A pokud to ostatní nevědí, stahuje tak i ostatní do těchto míst. Pak přijde totiž uvědomění pravdy. A když jeden druhému věří a ten pak odhalí svou pravou tvář, je to jako když se muž seznámí s ženou, která má na sobě tunu líčidel a ráno jí vidí bez nich. Krásnou, osobitou, odhalenou.

Lidé se zahalují, dávají si masky, přetvařují se, protože jim nebyla daná důvěra. Důvěra v sebe samotné. Nechají se unášet omyly minulosti. Nemůžu se odhalit, protože by mi mohl/a ublížit. Kritizovat! To nechci!

A tak se halí do neviditelných šál, lepkavých jako pavučina. Jenže jak pavučiny lepí, zbavit se jich není moc jednoduché. Nakonec když nejdou dolů, nechají si je na sobě a žijí s nimi. Ono je to vlastně lepší, žít s nimi. Nemusím se pak totiž halit znovu. Že?

Jenže srdce říká něco jiného.

A tak si lidé ubližují a možná to ani neví.

Minulost. Minulo to. Mine to. Pomine to. Minulost byla a už jí nezměníme. Nezměníme ale ani budoucnost. To znamená, že zahalení, přetváření svého skutečného já nemá vůbec smysl ani cenu. Můžu žít s přetvářkou, ale ničemu to nepomůže. Schovávání se za něco. Za situaci. Jsou Vánoce a tak se všichni budeme tvářit spokojeně a přátelsky. Dáme si k štědrovečernímu stolu jeden talíř navíc, to kdyby náhodou šel kolem někdo, kdo zrovna nemá s kým být a tak ho pozveme. Ale kdo to z vás udělá? Vezmete si do vlastního domova, kdy se přeci má být hlavně v tom rodinném kruhu cizího člověka?

Co když ten člověk má kde být, ale nechce tam být. Žije v temném svém světě, kde minulost nezmizela z mysli a tak se balí do pavučin tak silně, že vidí jen "tmu".

Dáte tomuto člověku před oči baterku, rozsvítíte jí na plný kule a zavoláte: "Héj! Natáhni ruku. Jsem tady a pomůžu ti ven." ukážete tomuto člověku, že láska tu prostě pořád je i když on je zahalený? Posvítíte mu na cestu?

Láska a vnitřní mír pomáhá k tomu, abyste lidem svítili na cestu. Přetvářka pomůže leda k tomu, že se budete topit v minulosti a bolesti. Nejsem dobrý takový, jaký jsem. Ve škole jsem namaloval obraz místo počítání. Bum! Pětka a zamračené pohledy. Ale to že jste nakreslil obraz jak nejlépe jste dovedli, to nikdo neocení. Děti jsou tak zranitelné.

V dospělosti se pak tyto křivdy dějí dál, dokud si je neuvědomíme a nepohlédneme na ně jinak, než jako dítě. Dokud se "nevyčistí".

A tak se lidé halí a přetvařují se, protože jejich tvář nebyla oceněna. Jejich um a to co dělali.

A když pak přijde uvědomění, přijde úleva. Úleva od toho, že to tak vlastně nemusím dělat. Vždyť já se mám rád/a takový/á jaký/á jsem.

Nemusím se halit do lepkavých pavučin, nemusím si nasazovat masku. Aby byla lepší situace, aby bylo lepší to, či tamto...

Jak to máte vy?

Já už v tom mám pár let jasno. Občas mi to pokulhává, když si říkám, co si vzít na sebe. Budu se líbit? Tam té paní v červených botách? Nebo kamarádce?

Je to úsměvné že? Pracuji na tom. A vím, že to budu mít brzy taky vyřešené.

Vím, že to je z mého dětství. Chtěla jsem se zalíbit vrstevníkům, ale nikdy jsem neměla to oblečení, které bylo zrovna "in". A tak to občas žiju ještě teď.

Naštěstí už jen málo kdy :-)

Přeji vám, ať vás provází uvědomění a vnímejte se. Všichni jste nádherné, moudré osobnosti. Vaše přání a touhy jsou ty nejdůležitější ve vašem životě. Nikdo nežije váš život. Jen vy sami.

Děkuji všem, kteří mi nastavují zrcadlo.

Děkuji mojí milé kamarádce Janičce, protože když jsem se jí chystala navštívit a hledala oblečení, tak přišlo to veliké uvědomění. Už mě to tak nestahuje dolů. Díky.