Energie
Ženská a mužská energie chtějí být v harmonii

Ženská a mužská energie chtějí být v harmonii.

V posledních týdnech mi přišly do cesty různé zkušenosti a měla jsem možnost řešit své ženství. Svou ženskou podstatu jsem opravdu konečně procítila a bylo mi naprosto skvěle. Jenže jsem zjistila a to přesně dnes ráno, že mám v sobě stále také tu mužskou energii. Děkuji za ní pánu Bohu. Hodně jsem se jí bránila. Protože jsem nechtěla být muž a dělat mužské věci. Chtěla jsem být ženou. Maminkou, pečovatelkou, krásnou, kreativní... tak mi bylo dobře. Ovšem při pomyšlení na mužskou práci mi dobře nebylo. A tak jsem nad tím dost přemýšlela, protože když mi něco nedělá dobře, tak to řeším.

Tak tedy. Dnes ráno jsem měla dva úkoly. Rozpálit náš automatický kotel a uklidit strom. Spadl v tom větru, který byl v minulých dnech.

Díky tomuto počasí nespadl jen ten náš strom, ale taky se někde poškodilo elektrické vedení a nešel nám jeden den a dvě noci proud. Takže jsem nemohla topit v kotli.

Zima byla řádná. Naštěstí máme doma taky krbová kamna...

Dnes jsem se probudila a můj syn šel k tatínkovi. A já se dala do zapalování kotle. Ne zrovna v pohodě, protože když jsem byla od probuzení v mužské energii, nastala hádka se Samikovým tátou. Jeho a moje mužská energie se střetla a byla hádka. Po dlouhé době jsem křičela. Byla jsem ve víru té energie, těch povinností. Musela jsem zajistit, abych já, můj syn, naši přátelé, kteří s námi bydlí a starý děda, který bydlí ve spodním bytě našeho domu, abychom měli teplo. A nebyla jsem si jistá, jestli si vzpomenu na ovládání kotle. Není to totiž jen zapálit plamen a přikládat. Je to automatický kotel, který je digitálně ovládaný...

Na Vitalije, Samovýho tátu, jsem spustila a soptila kvůli "debilní" otázce, kde má Samík oblečení. Stál vedle něho a moc dobře o něm věděl... no! A bylo to. Bum! Prásk! A už to jelo. Fakt to ve mně po dlouhé době vřelo.

Kotel jsem zapálila hnedle jedle. Šlo mi to dobře a nakonec jsem si na všechno vzpomněla. Špinavá od sazí i na tvářích, ale zvládla jsem to.

Pak jsem se hned pustila do uklízení nařezaného stromu. A když jsem nosila ty větve, pořád mi jelo v hlavě, jak moc jsem se tomu všemu bránila. A jak moc jsem potřebovala muže. Jak moc jsem chtěla, aby tu byl někdo, kdo mě obejme a nenechá mě samotnou v tomhle velikém domě. Pořád jsem si to říkala. Že jsem tu sama. Ve velikém domě. Pomooooc. Já chudinka! Jsem tu sama.

Nevím, jestli to bylo litování, ale dnes ráno se něco změnilo. Nesu si takhle poslední větve a zasvítí na mě v tom mrazu slunce. Stoupla jsem si a nastavila svou tvář.

Děkovala jsem mu, že na mě svítí a uvolnila jsem se. Necítila jsem svou ženskou sílu. Tu mám mimochodem tak velikou, až mě to v určitých chvílích děsí. (hlavně když si moje tělo řeší problémy a já dostávám takové pecky bolesti a pocitů - kraniosakrální biodynamika) Cítila jsem v sobě vyrovnanost. Ano, můžeme si říct: "No tak rozpálila kotel a uklidila strom no! Co je na tom!?" ale v ženské podstatě toto nebývá. A protože jsem v ní byla hluboko usazená, cítila jsem se tam tak dobře, tak myšlenka na takovou práci byla při nejmenším ohromě zatěžující.

Teď jsem byla vyzdvižená zase krapet výš. Cítím, jak se harmonizuje moje tělo i mysl. A je to tou mužskou energií.

Nedávno jsem četla termín "Syndrom hladového srdce" nezní to moc hezky. Alespoň z mého pohledu ne. Je to to, že chcete lásku tak moc, až přehlížíte své potřeby, své touhy... Toužíte po lásce. Je to zvláštní, protože jsem teď dostala důkaz, že jsem v tom stále byla. Ale je skvělé, že si to uvědomuji a už to pomaličku mizí. Být s někým. Vždyť přeci ona je v tom domě sama!!! Potřebuje chlapa!!!

Ale ne. Nepotřebuju. Neříkám, že ho nechci. Že bych odmítla mužskou sílu a pomoc. Ale nejsem na tom závislá. A bývala jsem. Ten pocit, že se máte ke komu schoulit a cítit se trochu jako dítě. Cítila jsem to dost často. Ale teď už ne.

Spadlý strom mi pomohl. Není špatné cítit se sama. Cítit, že někoho chci doma mít. Ale potřebuju? Opravdu to tak je? Potřebuju muže? Ne, já ho chci. Chci mít po boku někoho s kým mi bude stačit jen být. Vědomě ho budu vnímat.

Jak se hýbe, jak si čte, jak jí a jak sleduje film, jak se směje, jak mluví. Ucítím jeho přítomnost a jeho sílu. Posílí mě to, že se mnou bude. Jen tak. Nemyslím tím, že mě bude živit a podporovat... Posílí mě to, že je.

A když se mě dotkne, bude to jako balzám. Pokud bude chtít, budu o něho pečovat a budu vnímat jeho prosby a přání.

Rozmyslím si je a pak budu poslouchat své pocity. A ty mi poradí nejlépe. Staří Havajané se nikdy neptali: "Miluje mě? Miluji ho?" pocit štěstí jim vždycky napověděl. Tento princip je z filozofie Huna. Znám to už dlouho. Ale svůj pocit štěstí jsem pořád schovávala za nějakou podmínku. Aniž bych si to uvědomovala.

Teď už je to jiné. Jsem na jiné cestě a jsem za to vděčná.

Děkuji spadlému stromu, že mi přinesl tak obrovské uvědomění, lásku k sobě samé a že jsem se kvůli němu vyvětrala v ranním mrazu.

Děkuji Standovi, protože prostě je.

Děkuji Páje, protože se mnou sdílí radosti i starosti.

Děkuji, že si čtete mé zkušenosti a myšlenky.

Přeji vám nádherné předjaří.