Laura a její příchod na svět 

                                           Jak jsem to viděla já, aneb další porod,

                                                     kde jsem byla, nebyla.

Večer mi napsala Denisa. S Deniskou jsme se v průběhu jejího těhotenství párkrát spojily přes facebook. Ptala se na nějaké informace a já odpovídala co vím, jaký mám názor a podobně.

Co se porodů týká, ve spoustě věcech jsme se s Denisou neshodly. Ona je zdravotnice a vnímala přirozený porod jako dobrý, ale nebránila se zásahům lékaře.

Když se ozvala toho večera, oznámila mi, že si chce nechat druhý den porod vyvolat. Byla nervozní, protože miminko čekalo a bylo to deset dnů po vypočítaném termínu.

Moje rada byla jasná. Počkej ještě. Ještě není její čas. Ale Deniska se rozhodla a viděla toto řešení jako nejlepší.

Nebylo mi z toho nejlépe. Nejsem zastánkyní vyvolávání porodů, pokud je maminka i miminko v pořádku.

Druhý den jsme si s Denisou psaly a to už byla v porodnici. Cítila jsem zvláštní tlaky. Nedůvěru v jejím konání...

Po naladění na Denisku jsem cítila, že se děje něco špatně. Vyvolávání už probíhalo. První, co jsem udělala bylo, že jsem s Denisy sundala jakousi žlutou plachtu. Pak jsem viděla jí. Byla jakoby zahalená a v její hlavě byl zmatek. Takže jako druhou věc, co jsem udělala bylo vypnutí racionálního myšlení. Potřebovala se uvolnit. Nebyl to přirozeně rozjetý porod, takže tu žlutou věc, kterou jsem sundala jsem přisoudila tomu, že má v sobě jakousi chemii.

Po odpojení racia jsem cítila velikou potřebu jít dolů za miminkem. A myslím, že jsem udělala opravdu dobře, protože jak se na miminka v bříšku neladím, tak teď jsem cítila silný pocit, že tentokrát to udělat mám. Pozdravila jsem jí a tichým hlasem jsem jí začala okamžitě slovy a vyslaným záměrem lásky uklidňovat.

Nevěděla, co se děje. Nechápala to a nelíbilo se jí to. Jakoby se mě pořád ptala "Co se to děje?" vysvětlovala jsem maličké Lauře, že maminka začala být nervozní. Že o ní začala mít strach a tak už by jí ráda měla v náruči. Vysvětlovala jsem jí, že se nemusí ničeho bát. Protože její teteleníčko, její tak čistá energie pořád nevěděla, co se děje. Po tomto vysvětlování jsem jí pohladila po jejích jemných zádech. Celá celičká byla nádherně jemňoučká a hebká. Moudrá a tichá. Jen nevěděla, co se děje. Její mysl nemluvila. Prostě jen byla. A po vysvětlení a pohlazení, jsem jí posílala moře lásky a klidu. Pak se teprve uklidnila a já jsem se mohla rozloučit.

S Denisou jsem zůstala v kontaktu celý den. Intenzivně jsme si psaly celé dopoledne a pak to pokračovalo v delších intervalech. Měla kontrakce, které nakonec zeslábly. Povídala mi, že je na pokoji ještě s jednou maminkou a miminkem. Že nemůže být moc hlasitá, při uvolňování. Tak jsem se ladila na její tělo a cítila jsem veliké tlaky u kostrče. Povolovala jsem svaly okolo, aby měla kostrč prostor, masírovala jsem záda, stehna, přidržovala jsem bříško směrem nahoru.

V kombinaci se sprchou se ulevilo od bolestí.

Nakonec tohoto dne mi Deniska napsala, že kontrakce ustávají a že dostane injekci, aby se mohla vyspat. A zítra prý pokud se porod nerozjede v noci sám, tak znovu.

To už jsem jí pak posílala záměry do situace, aby měla dobrý personál a aby byla ideální situace pro všechny zúčastěné.

Ráno mi Deniska psala, že před čtvrtou ranní hodinou jí praskla voda a že má ukrutné bolesti, jestli můžu něco udělat. Okamžitě jsem se ladila a vypínala jí racionální myšlení, zbavovala strachu, který v sobě měla a ještě jednou jsem se letmo podívala na miminko. Byla připravená. Je to neskutečné vidět tento proces.

Pomáhala jsem Denise opět uvolňovat pánev a otevírat se. Pak už se mi neozvala. To jsou pro mě vždy chvíle velikého očekávání. I když jsem vnitřně v klidu, prostě pořád čekám, až se ozve.

Dlouho nebyla online, ale pak jsem konečně viděla zelenou. "No?" byla moje otázka.

A přišla odpověď naprosto úžasná. Narodila se Laura.

Přirozenou cestou. Holky to zvládly a mě zalila obrovská vlna euforie, vděčnosti a lásky. Psaly jsme si jak na tom jsou a vše bylo v pořádku.

Měla jsem obavu, aby to neskončilo sekcí. Často takto vyvolávané porody končí, nebo mají pak maminky s porodem potíže.

Deniska s malou Laurynkou to nakonec zvládly dobře a já jsem měla důvod, proč doma hopsat po obýváku radostí. Smála jsem se, až jsem brečela, cítila jsem poporodní energii, jako bych tam byla s nimi.

Další naprosto úžasná zkušenost a šťastný konec.

A pro mě poučení, že pokud žena opravdu chce a cítí, že je to pro ní to nejlepší, dokáže co chce. Musí ale opravdu vnitřně chtít. U Denisky jsem zapochybovala a vyvedla mě z omylu. Děkuji ti za to.

Děkuji ti Denisko, že jsem mohla být u vašeho nejintimnějšího a nejsilnějšího zážitku vašeho života.

Děkuji tomu nahoře, že mi dal mou citlivost a že jsem se mohla vydat tímto směrem.

Tohle chci dělat.

Tohle má smysl.