Veliké životní rozhodnutí - Povídání o Angele.

Celý život mě provází veliký strach. A protože jsem se rozhodla, že můj život je a bude přenádherný, plný nehynoucí lásky a krásy, beze strachů a sžíravých pocitů, skoncuji i s tímto strachem. Takže!

Po jistou dobu se zbavuji strachu z pavouků. Je to nohaté stvoření, ošklivé a nemůžu se na něho ani dívat. Párkrát se mi stalo, že jsem se tak vyděsila, že jsem nemohla popadnout dech! Hrdlo se mi zúžilo a nemohla jsem dýchat, lapala jsem po vzduchu a šly na mě mdloby. V tu chvíli jsem potřebovala obětí a ubezpečení, že nejsem na tyto stavy sama a pocit bezpečí, že to stvoření někdo odstaní z mé blízkosti. Když jsem se přestěhovala do Rokytnice v Orlických horách, začala jsem bydlet v domě, který byl plný těchto stvoření. Dokonce i teď, když píšu. Ano, mám problém napsat slovo pavouk. Pavouk! PAVOUK! Fujtajbl!

V tomto domě jsem první rok myslela, že tady asi zahynu. Ale nestalo se tak. Přežila jsem všechny ty hrůzy, ale vidina dalšího jara a léta, byla opravdu děsivá. Naštěstí jsem zjistila, že kolem mě kdosi je. Neviditelné bytosti, které jsou se mnou od narození. Které jsou s každým od narození. Jen je nevidíme. Někdo asi jo, ale já ne. Já je cítím. Cítím své průvodce, anděly, nazývejte je jak chcete. Tak tedy. Jak začalo zbavování strachu. Když jsem zjistila, že tyto bytosti tu jsou, tak jsem je požádala, aby mi se strachem pomohly. Požádala jsem, abych tato stvoření nevídala. Nikde! A tak jsem je přestala vídat. Dokonce jsem šla do lesa na maliny a prodírala jsem se houštinami a opravdu jsem neviděla snad ani jednoho pidi pavoučka. Neuvěřitelné! Funguje to! Říkala jsem si. Jenže můj strach ve mě pořád byl. Druhý rok mě napadlo, že je poprosím, aby mi pomohli se strachem tak, že se prostě přestanu bát. A tak jsem druhý rok stvoření začala zase vídat, ale můj obrovský strach se zmenšil. Ovšem leknutí a následné potíže s dýcháním, pláč vyplavujíc bůh ví co se zase vrátily. Nakonec jsem se rozhodla, protože jsem se naučila čistit si své bloky z dětství, že se na ten strach podívám trochu jinak. Ještě jsem se nevrátila úplně do minulosti, abych šťárala v tom nejhrůznějším, protože se toho opravdu bojím. Ale začala jsem čistit a pomalu se můj strach zmenšuje. A tak vám teď napíšu o Angele.

Na mé krásné zahradě, kde roste několik ovocných stromů a spousta květin a bylinek, je sušák na prádlo a u něho kamenná zídka. Protože je zahrada z mírného kopce, přála jsem si, abychom srovnali část zahrady touto zídkou. Bylo to namístě, protože při letních veselicích návštěvníci a naši přátelé v pokročilých hodinách padali jak šišky ze stromů. Zídka tu stojí už pár let. Je z velikých, krásných kamenů a vyčnívá z ní jeden kámen ve tvaru srdce. Kolem roste tráva a na krajích jsou květiny. K jedné části těsně před zídku jsem zasadila netřesky a do mezer mezi kameny taky, aby to bylo krásné a "živé". Roste to parádně a dělá mi to radost. Opečovávám si to a tak jednou takhle při stříhání narostlé trávy, kterou neposeká sekačka, odskočím od zídky tak prudce, až spadnu na zem. "Kurnik!" vykřiknu a uklidňuji sama sebe, že jsem v pohodě a že se mi přeci nic nestalo. Vykoukala na mě noha! Noha na mě tedy nekoukala, ale já koukala na nohu. Fujtajbl je tam! V mojí zídce??? To snad ne! Věděla jsem, že tam ta stvoření jsou. Ale taková? Vezmu tedy již částečně uzdravená ze svého strachu, klacek a šťournu do mezírky. Něco se tam pohnulo. Šťournu znovu a řeknu: "No ták, jdi pryč! Vím o tobě a nechci, abys tady bydlel!" A najednou se zjeví. Odskočím další kus od zídky a přichází ten příšerný stav. V krku se mi to zužuje, protože si uvědomuji, že jsem byla tak blízko tohoto. Toto, je obrovský, černý (uf, napíšu to slovo!) pavouk, který tam prostě je a já jsem tam byla taky a byli jsme tak blízko sebe. Dýchám obtížně a okamžitě uhýbám pohledem. Pak se cosi stane. Doteky bytostí, andělů. Také již částečné pročištění bloků způsobí, že hrdlo povoluje. Mrazení po těle a já věděla, že nejsem sama. (Stejně jako teď, když píšu.) Podpora shůry. Říkám si, tak jo. Podívám se! Dívám se na něj a okamžitě mě napadá, že to musím zvládnout. Že to CHCI zvládnout! Přeci jen mám malého syna a to je moje motivace. Můj motůrek k tomu, abych se tohoto strachu zbavila. Co když jednou přijde, já se na něho otočím a on mi řekne: "Maminko, koukej se co nesu." A bude tam mít pavouka! "AAAAAAAAAA" Zařvu? Polekám sebe i jeho? Co když se pak taky začne bát. No to tedy nechci. Takže jestli jednou přijde, chci mít lepší reakce. "Hm, vidím ho. Je pěkný." To by bylo lepší. Takže přichází veliké rozhodnutí. Šťournu do toho pavouka a on uteče. Nebudu se bát přiblížit se tím asi metrovým klackem a vyženu ho. Ať jde bydlet do tůjí, tam já nepolezu. Říkám si. Jenže on se nechce místečka vzdát. Zabraná do jemného žďuchání, abych mu neublížila, urputně si říkám, že ho vyženu! Vidím pak úprk v trávě. Něco mě vyruší a musím opustit činnost a odcházím.

Za pár dnů jdu věšet prádlo. Věším si a libuji si, protože tuto činnost mám moc ráda. Prádlo voní a je čisté. Mám ze sebe dobrý pocit, protože pečuji nejen o sebe, ale o svou milovanou rodinu. Slunce svítí a vybělí mi plínky a bílé oblečení pro přítele do práce. Má rád, když je zářivě bílé, protože pracuje ve wellnesu a špinavý masér, špatný masér. Tak si věším a raduji se z činnosti a přítomnosti. V jednu chvíli se otočím k zídce a říkám si, tady někde byl ten obr. Určitě utekl tam, kam jsem chtěla. S úsměvem a klidem pokračuji. Pak se pomalu přiblížím ke kapradince, která mi tam roste a pomyslím si, jak pěkná. Minulý rok byla na jiném místě a tady jí to sluší víc. Jenže, co to nevidím! Uaaaaa! Opět! Nohy. "To jako fakt? Nešel jsi jinam? Ty jsi ale neodbytnej. Hernajs!" Povídám mu. Asi spí. Nehýbe se. Je tam tak příšerně roztaženej. V tu chvíli jsem si řekla tu zásadní věc. Tak dobře. Proč začínat od malých. Vždyť já jsem taková, že když do něčeho jdu, tak s rozumem, ale většinou do toho nejtěžšího. A bylo to. Rozhodnutí padlo. "Jsi holka." Přisoudila jsem jí pohlaví. To mi je milejší. Po chvíli mě napadlo jméno. Budu ti říkat "Angela". To je krásné jméno. "Pomůže mi to mít tě víc ráda víš? Jak se máš? Asi spíš. Nebudu tě rušit. Ale nepřiblížím se k tobě moc blízko. Ještě se neznáme moc dobře. Tak vítej v mojí zídce. Ať se ti tu dobře žije. Zase někdy přijdu na pokec." Krapet vyděšená odcházím a mám ze sebe dobrý pocit.

Druhý den, sedí na zahradě Viky. To je můj pan domácí, který mi daroval dům i se zahradou. Je to moc hodný, milý starý pán, který nikoho nemá. Vlastně má. Mě. Mě a mého přítele a teď má i vnoučka Samíka. Sedí si pod třešní, blízko zídky. Zdravím ho s úsměvem a povídám mu, že tady mám novou kamarádku. Že bydlí v zídce a jmenuje se Angela. Směje se mi. Co bych taky mohla čekat. Směju se taky a mám docela fajn pocit, že se obří pavoučice nebojím. (Ble, napsala jsem pavoučice a je to hnus). Povídáme si a on mi říká, že to bude určitě holka, protože kluci tak obří nebývají. Tak dobře. Jsem docela spokojená. Vyhlížím jí, ale nikde nikdo. Pavučinami to tam má oblepené až hrůza. Ale nechám jí to. Taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo přišel a zbořil náš dům. K večeru jdu zase na obhlídku, jestli jí spatřím. Nikde nikdo. Ale zjistila jsem, že vedle ní o kus dál bydlí stejný, jen menší Ruda. Rudolf je pěkné jméno. Asi to bude její soused. Napadá mě, jestli se pavouci taky navštěvují. Nuže, Angela nikde.

V dalších dnech jsem jí neviděla. "Angelo, jsi tu?" Když jsem si jí z dálky poměřovala, mohla být veliká asi tak jako moje dlaň. NO BRRRR!!! Představa, že jí mám na sobě je šílená! Chci vůbec dosáhnout toho, aby byla někdy na mě? Myslím, že to se budu muset asi vrátit opravdu do té minulosti a hledat, kdy jsem zažila strach z pavouka poprvé. Vyčistit vše, co mi vadí a pak jít za Angelou a zkusit to. Ovšem v tuto chvíli... Tato představa je nepřípustná! Teď je zrovna večer. Můj syn Samuel spinká a já mám v pokoji tmu. Září mi počítač a vedle mě svítí na zdi barevné žárovičky. Obávám se toho, že moje psaní o Angele mi přivodí, že každá skvrna v bytě, bude pro mě to stvoření. Dávám si v tuto chvíli záměr, že mám krásnou noc a překrásné sny. Strach mě nedostane! Uvidíme, co přinesou další dny.