Ty naše dny...
Ty naše, moje dny ženství.

Ty naše, moje dny ženství.

Cítím něco jinak. Zase.

Sednu si a popisuji sama sobě, co vlastně cítím jinak, než včera. Cítím nervozitu, protože vím co mě čeká. Musím být trpělivá maminka. Musím? Ne, jistě že nemusím. Jsem žena. Jsem člověk. Nemusím být trpělivá, ale chci. Vždyť přeci můj syn nemůže za to, že přichází zase opět moje období, kdy jsem bolavá, kdy se nemůžu pořádně soustředit, kdy mi vadí, když mi cákne voda na ruku, protože kůže je tak citlivá.

Nemůže za to. A tak jsem si dala do hlavy, že musím. Musím být trpělivá, chápavá a plná sil, protože se o něho i o mě a o zvířata někdo postarat musí.

I kdyby byl po mém boku muž, tak to budu muset dělat. Starat se o ostatní. Starat se o domácnost.

A přitom já bych tak ráda zašla do obchodu, koupila si tam tu nejměkčí deku a šla na místo, kde bych se do ní mohla bezstarostně zachumlat a jen být. Držet v rukách hrnek se sladkým kakaem, za rohem by byl rozmanitý švédský stůl a já jen bych se dívala a cítila samu sebe.

Nejkrásnější místo by pro mě bylo někde, kde bych mohla koukat do stromů, do luk, do přírody. Poslouchat štěbetání ptáků a popíjet to kakao a vědět, že nic nemusím. Že v tuhle dobu jsem tu jen sama pro sebe.

Někde kdesi, v nějakou dobu Bůh ví jakou, ženy chodívaly ve svých dnech z vesničky, osady na svá posvátná místa. Tam byly v ženské společnosti, v klidu, prováděly rituály a jejich citlivost mohla volně plynout.

Dnes je tomu jinak. Vzpomínám na situaci, kdy jsem potřebovala ticho a klid a přitom jsem byla ve svém zaměstnání. Kupa křičících dětí, mající své potřeby a já jim je musela plnit. Zapřela jsem v tu chvíli své potřeby, zapřela jsem samu sebe proto, abych byla dobrá učitelka, abych dostala peníze.

Teď jsem na mateřské. Je to o dost snazší. Ale musím být trpělivá. Vždyť on za to nemůže. Jediné co musím je, vyřešit si ono MUSÍM. Nemusím. A můj syn to chápe. Je to chytrý chlapeček. Stačí mu to vysvětlit. Nejsou mu ani dva roky a on rozumí tomu, když mu řeknu "Nezlob se Samíčku, já teď potřebuji ležet. Nechci běhat po bytě a honit se." dá najevo svůj protest, ale když se na sebe zadíváme, pochopí to. Onen pohled vysvětluje tolik. A oni tomu rozumí. Pokud jsem na vážkách a nejsem vnitřně přesvědčená o tom, že by to mohl pochopit, tak nepochopí. Ale když věřím v jeho schopnost komunikovat, pochopí a hraje si sám, nebo s kočičkami, nebo se díváme na pohádku a máme klid.

Někdy ale musím jít a obléknout ho a v tu chvíli volám v duši po mé mamince. Kéž by tu byl někdo, kdo by pomohl. Je to obyčejné oblékání syna říkám sama sobě. Ve školce jsem musela pomoci dvěma desítkám dětí. Tady je jen jeden.

Ale utíká mi. Otáčí se, když zapínám plínku. Nechce. Někdy bych potřebovala praštit. Někam. Ne do něho. Vedle něho. Ale ovládnu se a své emoce utluču do sebe.

Když si to uvědomím, pomůžu si kvantovou vlnou. Naladím se na sebe a ulevím si.

A pak to synovi vysvětlím. Vysvětlím mu svou tenzi a že jsem netrpělivá. Omluvím se, pokud jsem udělala něco hruběji než jindy.

A najednou se nechá obléknout. Je klid a mír. Sedí v klidu a dívá se. Je trpělivý.

Nemusím mu říkat, buď takový a makový. Buď trpělivý.

Vysvětlila jsem mu, jak to teď já sama mám a co od něho potřebuji. Chápe mě.

Někdy volám po mamince. Dřív žili lidé pohromadě a pomáhali si. Bylo to normální. Dnes jsou v rodině lidi a skoro se neznají. Nemluví spolu, nesmějí se, jsou závislí na facebooku a ostatních těch sítích, které nevím jak se jmenují.

A ženskost je potlačována dál a dál. Nikoho nezajímá, že maminka má své dny. Poví si to vůbec? Vědí synové a dcery, že maminka je vyčerpaná kvůli tomuhle? Myslím, že by to rodina měla vědět. Je to tak přirozené. Lidé z toho udělali něco tajného, špinavého, hnusného... A přitom je to taková přirozená "očista". Já osobně když cítím v těchto nech hodně povinností, někdy dokonce vidím rozmazaně. Celé mé tělo mě zastavuje. Stůj. Lehni si, odpočiň. I ten zrak. Umí ženy říci, že potřebují klid a nic nedělat? Jak by na to reagovalo jejich okolí? Jsou to dny plné pocitů, citlivosti.

Ženy v tyto dny můžou mít různá vidění, vhledy, můžou cítit poselství...

Jak to ale slyšet, když jsou zahlceny povinnostmi a prací.

Je potřeba vědět, že v tyto dny se musí ochránit. Před tlakem okolí. Na mě můžou lidé mluvit a já je ani nevnímám. Nevím proč to tak je, ale prostě nejsem schopná je plně vnímat. Jsem jen tady a teď. S mým tělem. Jsem neochotná, často mě věci obtěžují. Ano. Mám to tak a přijímám to.

Opět se mi teď ulevuje od tenze, protože většinu pocitů píšu. Uvolňuje se bolavé bříško a celkově mi je jako kdyby ze mě někdo něco stáhl. Jakýsi závoj.

Ženy by se měly scházet a podporovat se navzájem v této těžké době, kdy je svět ryze mužský. Pokud žena cítí podporu ostatních žen, dává jí to sílu. Není tak vyčerpaná. Je veselejší. Vyrovnanější a klidnější. A pokud se muži schází s muži, je to úplně stejné.

Kéž by každá ženy poznala tuto podporu. Kéž by ženy přestaly být zatěžovány tak jak jsou. Ale, každá žena si může řídit svou realitu, pokud opravdu chce.

Jsou způsoby, jak si jí řídit.

A to je naděje.


Děkuji vám, že jste přečetli moje slova.

Děkuji kocourkovi Borisovi, který mi leží v klíně a hřeje mě :-D