Strach o dítě

STRACH o dítě

"Nechoď tam, nebo spadneš!" ozve se od maminky děťátka, které si stoupne ke kamenné zídce a dívá se zvědavě dolů do trávy. I když díra není hluboká, maminka má strach.

Ale co to vlastně ten strach je?

Je to seskupená energie v našem těle. Stejně jako láska, zmatek, stesk, radost, vděčnost. Nic, co by šlo uchopit do rukou. Se vším se dá nějak pracovat, manipulovat, posouvat sem a tam, se vším se ale dá něco dělat.

Strach se v nás většinou objevuje až s reakcemi maminky a tatínka. Dítě se většinou jako maličké po nějaké "akci" podívá na rodiče a čte v jejich obličeji. Napodobuje.

Pokud se po pádu dítěte do trávy rodiče rozeběhnou s vyděšeným výrazem k němu a začnou ho zvedat a opečovávat, dítě na to bude reagovat stejně. Vyděšeně. Nejspíš taky spustí pláč. Pokud se to opakuje dnes a denně, nejspíš vám dítě přestane běhat, protože se bude bát pádů.

A tak je to se vším. Bojíte se, aby dítě nespadlo ze zídky? Jak byste na pád reagovali vy? Co vám vadí na tom, že by dítě spadlo ze zídky?

Je to váš strach, který dítě omezí.

Dítě se začne bát, když mu to vnutíte svým strachem.

"Tam nesmíš, spadneš. Dej mi ty nůžky, nebo se šmikneš. Polož ten nůž!" A dítě se lekne a odhodí nůž a příště když ho uvidí, nejspíš ho do ruky už nebude chtít. A čím si pak ale nakrájí okurku, nebo chleba? Bude se bát, až ho to budete učit?

Lidé jsou naučení vidět to zlé. To špatné, to ohrožující. Je to tak silný návyk, že absolutně přehluší to, že si dítě vůbec nic zlého udělat nemusí.

Boj se! "Bojím se o své dítě. Jsem dobrá matka..." toto jsem někde slyšela. Och.

"Však to poznáš sama, až budeš mít svoje dítě. Taky se o něj budeš bát." A toto jsem slyšela nesčetněkrát.

A víte co? Nebojím se. Nebojím se o něho když běží po asfaltu, nebojím se když běží po zahradě a jsou kolem klacky, nebojím se, když bere do ruky nůž. Občas mám v sobě tlak. A pak tak jsem nastražená a připravená vyběhnout na pomoc. V tu chvíli si říkám hodně na hlas vnitřním hlasem "Věř mu! Věř!" To hlavně když utíká, nebo někam leze. Můj syn je ještě maličký. Je mu 21 měsíců. A nebojím se o něho. Bála jsem se jen párkrát. Bylo to spíš jen vylekání. Ano a bála jsem se chvíli, když byl nemocný. Ale pak jsem začala myslet na to, že brzy bude zdravý a představovala jsem si ho zdravého. No a co si myslíte? Uzdravil se? No jistě, že ano. Strach byl tedy zbytečný, spíš nám přitížil, protože syn mě potřeboval v klidu a v pohodě, aby mohl klidně stonat.

Když poprvé sáhl po noži, okamžitě jsem přistoupila a dala mu ho do ruky tak, jak se drží. Popsala mu části nože, aby věděl, kde řeže a píchá. Řekla jsem mu, že takhle se drží a ukázala v jeho ručičce. Když bral nůž podruhé, situace byl úplně stejná.

Seděl na kuchyňské lince a objevoval. Já jsem u toho vařila a ostřížím zrakem ho pořád kontrolovala. Beze strachu. Když se natáhl pro nůž, přistoupila jsem v klidu a dala si tu práci a všechno mu znovu popsala. A tak to bylo několikrát.

V tuto chvíli, když mu budou za pár měsíců dva roky, stojí na své učící věži u linky a když bere nůž do ruky, už nepřistupuji. Jen mu oznámím situaci. Popíšu. "Bereš nůž. Řeže a píchá." několikrát jsme spolu i krájeli. Můj syn umí manipulovat s nožem a nikdy se neřízl. Nebyl důvod. Neměla jsem strach, popisuji, oznamuji.

Děti se často zapomenou a berou věci a jsou ve hře. "Samíku, bereš nůž." stačí abych mu připomněla a on si ho prohlídne a většinou ho položí. Přendavá nože, ze strany na stranu linky stejně jako vařečky. Pozoruji ho u toho a dávám pozor, někdy mu uklidním rozdivočelou ručičku tou svou. Stačí, abych na jeho položila tu svou. Beze slov. S úsměvem. A nebo mu povím, proč to dělám. To když se rozčílí. "Mohlo by se stát, že by ses poranil. Měl bys bolení, kdyby ses říznul, nebo píchnul." a znovu ukážu na části nože, které píchají a řežou. Vidí to a opět nůž většinou položí. Pokud se snaží do něčeho nůž píchnout, postoupil s manipulací, jsem u něho a beze slov dohlížím. Pokud nejde propíchnout položená mandarinka, tak prostě nejde. A když je rozzlobený, že to nejde, nedá se nic dělat. "Nejde to propíchnout viď? Můžeme jí třeba oloupat a uvidíme, co s tím půjde pak." Navrhnu mu a on mě bedlivě poslouchá a dívá se, co dělám. Objevuje. S nožem v ruce.

Proč mít strach? Abych dítě ochránila? Co se stane, když dítěti nůž nedám? Začne se vztekat. Chce to objevit stejně jako tu vařečku. Neví, že se může nožem poranit. Ale proč mu ukazovat hned to špatné? Vždyť to jde i obráceně.

Na místo toho, abyste mu nůž vzali ho naučte s ním manipulovat. A pak mi věřte, že budete klidnější, až ho jednoho dne pustíte samotného na zahradu, nebo před barák. Co když tam najde nůž??? Aha? Bude vědět, jak s ním manipulovat, když ho nikdy v ruce neměl? Odpovězte si sami.

A takhle je to se vším "nebezpečným".

Když nenechám dítě lézt ze zídky, vylézt na strom ve chvíli, kdy to chce udělat v nízkém věku, bude to chtít udělat jindy. Je výhodou, že právě v tomto věku jsou rodiče takřka stále s ním. Proto je lepší, dát si tu práci a nechat ho objevovat ve vaší přítomnosti. Až povyroste a půjde ven s kamarády, bude objevovat zase něco jiného. Ale už bude mnohem vybavenější zkušenostmi, než když mu nedovolíte jako maličkému.

Pokud dítě objevuje, rozhodne se jít něco udělat, pamatujte na to, že je na to připravené. A teď povím opět mojí vlastní zkušenost.

Můj synek má dřevěnou židli u stolu. Je vysoká a může tak jíst přímo vedle mě. Jednoho dne se rozhodl, že si na ploše, kde se sedí stoupne. Není moc veliká. Trochu z toho mrazí. V tu chvíli, kdy si stoupal poprvé jsem vytřeštila oči a už jsem vstávala z té své židle, abych ho posadila. Než jsem to ale udělala, uvědomila jsem si, že to dělat nemám. Stála jsem u něho a okolo jsem dala své ruce, abych ho v případném pádu chytila. A tak to bylo vždycky, když si chtěl stoupnout.

Máte někdo problém s tím, že na židli se nestojí? A kde to má vyzkoušet? No jistě, že na židli. Až jednou bude potřebovat vyměnit žárovku, pověsit obrázek na zeď, taky si nejspíš stoupne na židli...

Ví, že u jídla se sedí. Ale když už jeho tělíčko nevydrží sedět, tak si stoupne, potřebnou energii vypustí a zase se posadí. Nikdy jsem ho nemusela nikam poutat a nikdy bych neomezila jeho svobodu připoutáním do židle, nebo lehátka, kočárku.

Jestli nechce sedět v kočáru, chce nejspíš běhat. Budete spokojení oba, když ho vyndáte.

Máte strach, že vám dítě poleze za chvíli po hlavě, když mu vše dovolíte?

Ale po pravdě, kdybych vše dovolila, tak mám nejspíš dítě několikrát pořezané a asi několikrát poraněné kvůli tomu, že spadl ze židle.

Důležité je poznat jak komunikovat. Jestli se vám nelíbí co dítě dělá a chcete mu to "zatrhnout", protože to se nedělá! Jestli chcete zkoušet jak na to, aby nebylo vztekání a řev až bubínky bolí, přečtěte si další článek.