Jak jsem byla, nebyla u porodu       Beatky.

Je to několik měsíců zpět, kdy mě moje kamarádka Žaneta požádala, abych byla u porodu jejího druhého miminka. Měla to být moje první zkušenost jako podpory u porodu. Moc jsem se těšila, začala jsem se připravovat čtením knih a ladila jsem se na to, co budu dělat, až to přijde.

Během jejího těhotenství jsme několikrát konzultovaly Žanetin zdravotní stav.

Jelikož dělám vědomé terapie kvantovou vlnou, umím se naladit na energetické pole člověka a číst v něm a posílat záměry tak, aby byly k dobru. Po několika měsících jsme se ale s kamarádkou domluvily, že k porodu nakonec nepůjdu.

Žanetin první porod byl císařským řezem. Její lékař jí tedy jako druhý porod doporučil znovu sekci, protože miminko vážilo něco přes čtyři kila a obával se, že by se mohlo u přirozeného porodu stát, že jizva praskne.

To ale moje kamarádka nechtěla. Přála si prožít přirozený porod bez komplikací, bez stresů a následně bez porodních traumat. Byla tak odhodlaná, že se rozhodla císařský řez odmítnout.

Během těhotenství jsem několikrát připomínala, že pokud chce po předchozí zkušenosti takový krásný a ten svůj vysněný porůdek, měla by něco udělat se svými strachy. Strach a bloky z dětství jsou asi největšími překážkami u porodu. Žany se snažila, ale nakonec to bylo všechno takhle.

Asi týden před porodem jsem ještě připomínala jeden starý, indiánský rituál, kdy se žena rozloučí se svou mužskou energií, která je od tatínka. Opak je to u mužů. Ti se loučí s ženskou energií, aby se z nich stali opravdoví muži...

Při těhotenství a u porodu muži zkrátka nemají být. Pokud si to žena přeje a ten její muž je vedle ní, pak je to v pořádku. Ale v těle ženy tato energie prostě být nemá.

Jenže Žanda se nakonec k tomu rituálu nějak nedostala.

Byl pátek odpoledne, kdy mi přišla zpráva, že již od brzkých ranních hodin má kontrakce po osmi minutách. Gratulovala jsem k porodu miminka. Byla jsem moc šťastná, že to přišlo samo, protože i z toho měla strach. Že bude muset na vyvolání. Moc jsem na ní myslela.

K večeru mi přišla další zpráva. Že jede domů z příjmu, protože je otevřená pouze na jeden prst. Uf. Říkala jsem si, že se mi to nezdá. Už jsem cítila, že mi na tom něco nehraje. Byla jsem ale optimistická a nechala jsem špatné myšlenky se rozplynout.

Čekala jsem pořád na nějakou zprá vičku, že už je maličká na světě a pořád nic.

"Tak asi potřebuje klid a odpočívají holky." To byly moje myšlenky. Ovšem to říkal můj rozum. To co jsem cítila bylo něco jiného.

A tak jsem skoro v poledne napsala. Jen krátkou zprávičku, jak se mají a jak to jde. A protože jsem prostě v hloubi duše věděla, tak jsem se zeptala, jestli už praskla voda.

Když přišla odpověď, byla jsem v šoku. Seděla jsem na posteli a nevěděla jsem, co mám dělat. Žaneta mi napsala, že už je to 34 hodin a stále se nezačala pořádně otevírat. Že řve bolestí jako želva, je úplně grogy, dva dny nespala, klepe se a usíná při chůzi. "Proboha!" Říkala jsem si. "Co teď?"

Okamžitě mě napadlo, že se na ní mám naladit. A pak můj rozum mě zarazil. "Nejsi žádnej Bůh. Nemůžeš dělat nic!" A tak jsem váhala. Ptala jsem se Žanetky, jestli se můžu naladit a něco jí třeba poslat. Nevěděla jsem, jestli to k něčemu bude. Neodpovídala.

Naladila jsem se na ní bez jejího souhlasu, protože jsem měla silný pocit, že to tak prostě mám udělat. Vypnula jsem si racionální myšlení a šla na to.

Zavřela jsem oči jako vždycky, nastavila dlaně do prostoru a přestavila si jí.

Ve většině případech vidím člověka, na kterého se naladím. Ale teď jsem viděla jen červenou energii. Jakoby velikou, červenou duchnu. Tam se přemílaly odstíny červené barvy a tak zvláštně to hučelo. Jakoby hrál orchestr a neměli noty ani dirigenta. Vše bylo v absolutní disharmonii. Navíc jsem cítila bezmoc a obrovskou bolest. Bolest jsem necítila já fyzicky. Ale ta energie se zmítala v bolesti. Jakoby z toho něco chtělo uniknout, aby se mohlo ulevit, ale bylo to pevně sešité.

Téměř okamžitě, co jsem tohle spatřila jsem věděla, co mám dělat.

Vypnout mozek. Prostě jsem vizualizací vypnula Žanetě mozek. Zabrněly mě dlaně a pak opět okamžitá myšlenka. Požádej muže, ať odejde. Požádala jsem tedy Žanetinu mužskou energii, aby jí teď hned opustila, protože musí být jen ženou. Muž se okamžitě zvedl z červené energie a beze slov odešel.

Přišla úleva. Zmizela červená motající se duchna a najednou tam ležela Žanetka. Ta malá, milá žena, s těhotným bříškem. "Konečně tě vidím." pomyslela jsem si. Probudila jsem v ní tu krásku, kterou v sobě měla, jen spící. Požádala jsem jí, aby teď byla v celém těle. Měla tam totiž prázdné místo po mužské energii. Naplnilo se její tělo a zavládla harmonie. Ten orchestr dostal dirigenta. Byla to ona sama. Ta žena, která tam byla a spala. Řekla jsem jí, že teď je tu hodně potřebná. Protože se má narodit miminko a je potřeba její plná síla a ženskost.

Ruce mě brněly a cítila jsem velikou úlevu. Poslala jsem jí záměry lásky, síly a co hlavně, přirozeného porodu. Ideálního právě pro ní.

Když vlny odezněly z mých rukou, ještě jsem chvíli čekala, jestli nepřijde nějaká další myšlenka. A přišla. Shůry mi přišlo: "Teď můžeš jít." a tak jsem šla.

Promnula jsem si dlaně, jako to vždycky dělám a cítila jsem se moc dobře. V nitru jsem měla klid. Tak to mělo být.

Po několika hodinách jsem začala být zase trošku nervozní. To ten můj mozeček, ego, nebo kdo ví, co to bylo: "Neposlala jsi to pozdě?" Teď se tomu směju.

V noci jsem se ale naladila ještě jednou pro kontrolu. Cítila jsem veliké energetické seskupení tam, kde měl být přirozený porod. Trochu mi to tam ta jizva hatila, ale síla téhle myšlenky byla větší. A tak jsem se snažila být v klidu a usnout.

V neděli v noci mi přišla zpráva. Četla jsem jí ráno, když jsem se vzbudila. Opět jsem v úžasu a se slzami v očích píšu tato slova. Žanetka, ta silná žena dokázala co chtěla.

Cítím obrovskou vděčnost a pokoru. Po tom, co jsem se naučila posílat tyto energetické vlny, jsem absolutně nečekala, že se stane něco tak překrásného. Napsala mi, že mi moc děkuje. Že se narodila malá Beatka, s pořádnou váhou přes čtyři kilka. Narodila se přirozeně po tom, co jsem jí poslala právě ty vlny. Až pak se totiž začala otevírat a porod pokračoval tak, jak si přála.

A teď řeknu, jak dlouho jsem strávila nad tím, než jsem jí to všechno poslala.

Bylo to pět minut. Pět minut mi trvalo, než jsem to všechno udělala. Pět minut mého života. Pět.

Porodila přirozeně kvůli své veliké vůli a síle a kvůli mně.

Můj život se změnil. Beatky příchod na svět mi přinesl do života klid.

Děkuju Žanetě, že mě oslovila a já mohla být u jejího porodu.

Děkuju Beatce za její příchod a obrovskou zkušenost.

Děkuju sobě, že jsem nečekala na souhlas a nebála jsem se. Že jsem poslechla své vnitřní já.

Cítím obrovský vděk a pokoru.

V životě jsem cítila své zrození, zrození svého syna a teď Beatky.

Lidé neví, co můžou všechno dokázat. Děkuju taky za to, že už na to přicházíme.

Jsme silnější, než myslíme.